4. Králi a Vládci dne Soudného !

  At-Tabarího výklad verše مَالِكِ يَوْمِ الدِّينِ  se zabývá dvěma způsoby recitace slova malik, které pochází z arabského kořene m-l-k, zahrnujícího jak koncept vlastnictví, tak i královské autority. Varianta „Malik“, tedy Král, zdůrazňuje Boží svrchovanost, jehož moc se projevuje absolutní nadvládou nad stvořením, zatímco druhá forma „Málik“, tedy Vlastník, akcentuje Boží postavení Soudce a vrchního Vládce v Soudný den.

Tento lingvistický a teologický posun získává zvláštní význam v kontextu předcházejícího verše, kde je použit pojem Rabb, jenž vyjadřuje péči, udržení a celkovou správu stvoření. Přechod od Rabb k Malik tak naznačuje, že Bůh není pouze udržovatelem světa, ale především absolutním Králem, který na konci všeho vykoná konečnou autoritu a spravedlnost. Bůh je zároveň udržitelem i soudcem, což dokládají významové nuance těchto slov, jež poskytují hlubší porozumění Jeho přívlastkům.

Ačkoliv Alláh může některým udělit dočasnou moc v tomto pomíjivém světě, v Soudný den se všechny pozemské tituly a vláda rozplynou. Světská nadvláda není ničím jiným než přechodnou přízní, udělenou výhradně podle Jeho vůle – stejně rychle, jak byla dána, může být odejmuta. Vládnutí v tomto světě je tak jen zkouškou: vládcům bude vyžádáno, jak naložili s důvěrou, která jim byla svěřena, zatímco ti, kdo pod jejich vládou žili, budou dotázáni, zda mlčky přijímali nespravedlnost, nebo statečně stáli za pravdou.

Jednou přišel muž k jednomu spravedlivému člověku a zeptal se: „Chci vědět, zda patřím mezi ty, kteří touží po tomto světském světě, nebo mezi ty, kteří si uvědomují posmrtný život.“ Spravedlivý muž odpověděl klidně: „Alláh, ve své nekonečné milosti, neměří tvou hodnotu podle názorů ostatních. Každý nese svou vlastní váhu: člověk může oklamat své okolí, ale sám sebe neobelstí. Tvé srdce odhalí, kam skutečně patříš.“ Když muž trval na tom, jak to má poznat, služebník mu řekl: „Když k tobě přijde někdo, kdo ti dává peníze, a jiný přijde, aby od tebe peníze vzal, z kterého z nich se tvé srdce raduje?“ Muž mlčky sklopil zrak. Služebník pak dodal: „Jestliže tě těší ten, kdo ti dává peníze, patříš do světa pomíjivého. Pokud se však raduješ z toho, kdo přijímá tvou dobročinnost, pak patříš do života věčného. Člověk se raduje z toho, co je mu drahé: ten, kdo ti dává peníze, ti přibližuje světské bohatství, zatímco ten, kdo přijímá tvé dary, ti přibližuje posmrtný život. Pokud skutečně patříš k věčnosti, raduj se více z toho, kdo od tebe bere, než z toho, kdo ti dává.“

Někteří spravedliví, když je někdo požádal o dobročinnost, říkávali s radostí: „Vítej, ó nositeli mých zásluh do posmrtného života,“ a vítali takového člověka s vděčností a pohostinností.