Skrytá moudrost a hlas Božího zjevení

Korán otevírá své poselství tajemnými oddělenými písmeny (ḥurūf muqaṭṭa‘āt), jako jsou Alif, Lám, Mím v súře Al-Baqara. Jsou vyslovována samostatně jako jména písmen, jejich skutečný význam však zůstává zahalen tajemstvím. Jsou výzvou nejen pro lidský rozum, ale i pro duchovní vnímání—jako by naznačovala, že Boží moudrost je zapečetěná a dostupná pouze těm, kdo ji hledají bez pýchy a intelektuálního klamu, pokud je založeno na materiálním vnímání.

Toto rozlišení mezi jmény písmen a jejich zvukovými hodnotami nese hluboký jazykový i duchovní význam. Ti, kdo jsou učenými znalci písma, dokážou rozpoznat jeho grafickou podobu, avšak mohou být slepí k jeho pravému smyslu. Naproti tomu ten, kdo nemá akademické vzdělání, může být otevřen Božské pravdě, slyšet její zvuk a vnímat její skutečný význam bez zátěže lidských interpretací.

A zde vstupuje do děje Prorok Muhammad, označovaný v Koránu jako al-Nabí al-Ummi—Prorok neznalý písma.

Prorok neznalý písma – Zjevení čisté pravdy

Korán přisuzuje Muhammadovi titul Proroka neznalého písma (al-Nabí al-Ummi), což znamená proroka, který není schopen číst názvy jednotlivých písmen. Dokáže slyšet a opakovat jejich fonetické zvuky, ale neumí číst jejich jména. Tento fakt nabývá hlubšího významu, když Korán tvrdí, že v Bibli existuje proroctví o příchodu Proroka neznalého písma, jemuž bude dáno Boží Písmo právě ve chvíli, kdy se stane zapečetěným pro moudré, protože jejich srdce sešla z Boží cesty.

Muhammad je proto označován jako Pečeť proroků (Khatam an-Nabiyyin). Korán (7:157) odkazuje na „Posla, Proroka neznalého písma, jehož naleznou zapsaného v Tóře a Evangeliu“, čímž naznačuje, že starší písma obsahují zmínky o jeho příchodu.

Tento titul má dvojí význam:

• Negramotnost – Muhammad neměl formální vzdělání a neuměl číst ani psát. Jeho znalost  Božího slova nevycházela z lidského studia, ale z přímého zjevení.
• Nežidovský původ – Slovo Ummi označuje v arabštině také lidi, kteří nepatří k      izraelskému národu. Muhammad je tedy Prorok mimo izraelský rod, nepodřízený žádnému předchozímu učenému systému.

Izajášovo proroctví – Zapečetěné zjevení a negramotný posel

Tento motiv nachází pozoruhodnou paralelu v Bibli, konkrétně v Izajášovi 29:11-12:

"Vidění toho všeho vám bude jako slova zapečetěné knihy. Dají ji tomu, kdo umí číst, se slovy: „Přečti to.“ On však odpoví: „Nemohu, je zapečetěná.“ Pak bude kniha předána tomu, kdo nezná písmena, a bude mu řečeno: ‚Čti!‘ A on odpoví: ‚Neznám písmena.‘"

V latinské Vulgátě tento verš zní: "Et dabitur liber nescienti litteras… et respondebit: nescio litteras." („A bude dána kniha tomu, kdo nezná písmena… a odpoví: ‚Neznám písmena.‘“)

Tento biblický obraz nápadně připomíná první zjevení Proroka Muhammada, kdy jej v hoře Hira oslovil archanděl Gabriel slovy:

„Iqra!“ (Čti!)

A Muhammad, který neuměl číst, odpověděl:

„Neumím číst.“

Je možné, že Izajášovo proroctví předznamenává příchod Proroka neznalého písma, jemuž bude dáno Boží zjevení, protože ti, kdo byli považováni za učené, ho odmítli?

Pečeť proroků – Khatam an-Nabiyyin

Korán (33:40) označuje Muhammada jako Pečeť proroků (Khatam an-Nabiyyin), což znamená završení prorocké linie. Pokud byla předchozí moudrost „zapečetěná“ pro učené, kteří Boží vedení odmítli, pak Muhammad otevírá pravdu pro ty, kdo ji hledají čistým srdcem.

Tento vzorec se opakuje i v křesťanské tradici—Ježíš nenalezl pochopení u farizeů, ale oslovil prosté rybáře, kteří měli srdce otevřené pravdě.

Podobně Muhammad nepřebírá znalosti z lidských knih, ale přijímá čistou moudrost přímo od Boha, což dokazuje nejen jeho titul Ummi, ale i samotný akt zjevení. 

Společné poselství tří tradic – Výzva k duchovnímu probuzení

Zjevení není určeno těm, kdo se pyšní učeností, ale těm, kdo naslouchají pravdě bez předsudků.

• Tóra, Evangelium i Korán hovoří o tom, že Bůh vyvolává ty, kdo jsou čistého srdce, aby nesli jeho slovo.
• Moudrost je zapečetěna těm, kdo ji hledají materiálním vnímáním, ale ne vírou.
• Alif, Lám, Mím, tajemná písmena na počátku Koránu, symbolizují skrytou moudrost, kterou lze odkrýt jen duchovní odevzdaností.

Stejně jako Gabriel přikázal Muhammadovi „Čti!“, tak zůstává výzva otevřena všem lidem—ne jako akademické cvičení, ale jako cesta k duchovnímu probuzení.

Tento jednotící princip spojuje judaismus, křesťanství a islám. Pokud se přiblížíme k těmto konceptům s pokorou, můžeme najít společný jazyk mezi náboženstvími, kde hledání pravdy je cennější než dogmatické rozdíly. 

Boží přízeň nesleduje geografii, ale zbožnost

Historie ukazuje, že Boží přízeň a zjevení nejsou pevně svázány s jedním místem či národem, ale přecházejí k těm, kdo kráčí cestou spravedlnosti a víry.

Ve Starém zákoně bylo Šílo původním duchovním centrem, ale kvůli korupci ztratilo Boží přízeň. Jeruzalém jej nahradil, dokud sám neupadl do modloslužby, což vedlo k jeho zničení a k prorockému působení v exilu, například u Daniela v Babylonu.

S příchodem Ježíše se duchovní osud Jeruzaléma opět změnil—chrám byl zničen a Boží poselství se rozšířilo za hranice Izraele. Evangelium bylo svěřeno všem národům, nikoli jedinému městu.

Islámská historie nese podobný vzorec—Mekka byla místem počátku zjevení, ale kvůli pronásledování Muhammad odchází do Medíny, kde se formuje nové duchovní centrum.

Tyto příběhy potvrzují zásadní pravdu: Boží vedení není vázáno na geografii, ale na zbožnost, čistotu srdce a spravedlnost. Zjevení nepřichází k těm, kdo se pyšní učeností či mocí, ale k těm, kdo hledají pravdu s pokorou.