Vědomé spojení se Stvořitelem

Slovo taqwá (التقوى) vyjadřuje ochranu, která chrání člověka před tím, co by mohlo poškodit jeho duši. V duchovní rovině však představuje nejvyšší stupeň uvědomění si Boží přítomnosti—stav, kdy si člověk neustále připomíná Stvořitele a skrze víru, pokoru a úctu k Jeho přikázáním vytváří štít proti Jeho nelibosti.

Taqwá je Boží světlo, které vede člověka k dobrým skutkům s nadějí na Jeho milosrdenství, ale zároveň jej varuje před hříchem skrze vědomí Boží spravedlnosti. Kdo se ubírá touto cestou, zakouší Boží laskavost, ale i bázeň před Jeho soudem.

Duchovní bdělost, kterou taqwá přináší, vychází z nejhlubších vrstev srdce, a proto Korán praví:

„Ten, kdo s úctou vnímá Boží znamení, nosí v srdci pravou taqwá.“   (Korán 22:32) 

Taqwá jako životní cesta

Jednou se kdosi zeptal Abú Hurajry, jak nejlépe pochopit taqwá. Odpověděl mu:   "Když kráčíš cestou plnou trní, co uděláš?"   Muž odvětil: „Obcházím jej, přecházím, nebo se mu vyhýbám.“   Na to Abú Hurajra řekl:   "To je taqwá – neustálá bdělost vůči tomu, co může poškodit duši."

Taqwá není pouze stav mysli, ale vědomá cesta, kdy člověk směřuje ke spravedlnosti a zároveň se chrání před vším, co jej odvádí od Božího vedení. Je to rozhodnutí žít ve světle Boží blízkosti, aby srdce zůstalo čisté a naplněné pravdou.

Abdulláh ibn Umar pronesl vzácnou moudrost:   "Taqwá znamená nevidět se nadřazeným nad nikoho jiného."

Kdo skutečně kráčí cestou zbožnosti, ten nesoudí ostatní, ale hledá pokoru. Pravá víra nespočívá v povýšenosti, nýbrž v čistém srdci toužícím po Boží blízkosti.

Tak jako poutník hledá bezpečnou cestu mezi trním, tak člověk naplněný taqwá pečlivě volí své kroky.