Ty nevedeš toho, koho miluješ...

 Vedení je světlo, které člověk potřebuje na své cestě životem. Je to jemné ukázání směru, podání ruky v temnotě, doprovod na křižovatce rozhodnutí. Slovo hadá nese v sobě všechny tyto významy – znamená ukázat správnou cestu, vést, usměrnit a dovést člověka k poznání.

Podstatné jméno al-hidájatu přináší ještě hlubší rozměr – znamená ukázání cesty s jemností, jako když rodič vede své dítě krok za krokem.

V arabštině se vedení vyjadřuje různými způsoby. Pokud jde o pouhé ukázání směru, použije se sloveso „hadajtu“ (هدَيْتُ), zatímco pokud jde o dar – skutečné obdarování člověka vedením – použije se „ahdajtu“ (أَهْدَيْتُ).

Vedení tedy není jen ukázáním cesty, ale skutečným Božím darem – darem, který člověku usnadňuje najít přímou cestu ke Stvořiteli. Bůh mu připravil všechny potřebné znamení, která k této cestě vedou. Kdo touží po pravdě a srdcem ji hledá, tomu se dveře otevřou. Kdo však zavře oči, i ta nejjasnější znamení mu zůstanou skrytá.

Čtyři stupně vedení podle Koránu

Al-Rághib al-Isfahání uvádí, že Boží vedení k člověku přichází ve čtyřech základních podobách:

1. Vedení jako přirozený dar - Stvořitel obdaroval každého člověka rozumem a vnitřním instinktem, který mu umožňuje rozeznat, co je správné a co nikoliv. Tento dar je v arabštině nazýván al-fitra – čistá přirozenost, kterou v sobě neseme od narození.
   V Koránu se praví:   „Pán náš je Ten, jenž každé věci udělil její podstatu a vedl ji po správné cestě.“ (20: 50)
   A jinde: „ Při duši a při tom, kdo jí dal harmonii  – pak jí vnukl poznání o tom, co je chybné a co správné.“ (91: 7–8)
2. Vedení skrze proroky a zjevení - Jakmile člověk začne upřímně hledat pravdu, Stvořitel mu otevírá další cestu – skrze proroky, posly a svatá zjevení.
   „A každému národu jsme poslali Posla, který ukazuje přímou cestu ke Stvořiteli.“ (13: 7)   „Darovali jsme mu Izáka a Jakuba a učinili je vůdci, kteří vedli svůj lid podle Našeho zjevení.“ (21: 73)
   V této fázi si lidé volí mezi dvěma cestami: buď poznají pravdu a rozhodnou se ji následovat, nebo ji vědomě odmítnou.
   Ti, kdo se odvracejí, často usilují o moc a výhody, které si nezasloužili. V tomto spočívá pravý význam slova káfír – ne jako pouhého nevěřícího, ale člověka, který poznal pravdu a záměrně se jí vzdává.
3. Vedení posílením víry - Toto vedení je darem těm, kteří jsou na správné cestě – těm, kteří zachovali svou přirozenost čistou, následovali hlas svého srdce a poselství proroků.
   „Těm, kteří přijali vedení, Bůh dodá další světlo a dá jim bohabojnost.“ (47: 17)   „A těm, kteří se snaží na Naší cestě, jistě ukážeme Naše stezky.“ (29: 69)
4. Vedení k věčnému životu - Nejvyšší formou vedení je přivedení člověka ke konečné blaženosti.
   „A když vstoupí do Ráje, řeknou: Chvála Bohu, jenž nás k tomu vedl! Nebýt Jeho vedení, nebyli bychom našli správnou cestu.“ (7: 43)

Tyto čtyři úrovně vedení jsou vzájemně propojené. Člověk nemůže dosáhnout poslední úrovně, pokud se na začátku vědomě neotevřel první.

Příběh Proroka Muhammada a jeho strýce Abú Táliba

Abú Tálib nebyl jen strýcem Proroka Muhammada – byl jeho ochráncem, jeho blízkým a jeho největší oporou. Miloval ho jako vlastního syna a bránil ho před těmi, kteří se snažili zastavit šíření islámu.

Když se přiblížila jeho poslední hodina, Prorok mu položil jedinou prosbu:   „Strýčku, řekni: Není boha kromě Alláha – toto slovo bude tvým svědectvím před Bohem.“

Ale v té chvíli Abú Tálib zaváhal. Mocní vůdci Mekky mu řekli: „Opustíš víru svých předků?“

A tak nakonec setrval na své staré cestě, aby nezanechal dojem, že se bál smrti.

Prorok byl hluboce zarmoucen, ale tehdy mu Bůh zjevil slova útěchy: „Ó Muhammade, není ti dáno vést toho, koho miluješ – Bůh vede toho, kdo sám chce být veden.“ (28: 56)

Vedení není vnucené.  Ani Prorok nemohl přimět svého nejmilovanějšího strýce k víře. Stejně tak Noe nemohl zachránit svého syna, Abraham svého otce ani Lot svou ženu.

Každý si volí svou vlastní cestu.

Člověk může změnit jen sebe.  Může vést jemně, ne vnuceně. Může prosit Stvořitele, aby nás vedl.

Ale nemůže násilím obrátit srdce druhých – protože Bůh dal člověku svobodu rozhodnutí.

To je důvod, proč Bůh v Koránu říká:  „ Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími?.“ (10: 99)

A také: „Ó mí služebníci, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny - On Odpouštějící je i Slitovný. “ (39: 53)

Dokud člověk žije, naděje na změnu je stále otevřená.