أَعُوذُ بِاللَّهِ مِنَ الشَّيْطَانِ الرَّجِيمِ

Šejtán (شيطان) – Jméno plné vzdálenosti: Už samotné jméno Šejtán (arabsky shayṭān) vyvolává pocit odcizení a vzdálenosti. Arabština odvozuje toto slovo od kořene šatane (شطن), jenž znamená „být vzdálen“ či „být daleko“. V duchovním smyslu je Šejtán bytostí vzdálenou od Božího milosrdenství jako skrytá studna v odlehlé pustině – je hluboko mimo dosah, temná a záhadně nepřístupná. Není divu, že takový obraz sedí k bytosti, která se odcizila Božímu řádu a dobru. Někteří badatelé poukazují, že slovo Šejtán může souviset i s výrazem šáta (شَاطَ), který znamená „shořet“ či „prudce planout“. Tato etymologie probouzí obraz ohnivých plamenů hořících intenzivním, nezkrotným hněvem. Není bez zajímavosti, že právě ohnivý původ Šejtána připomíná Boží prohlášení v Koránu: „A stvořili jsme džiny z ohně bez kouře.“ (55:15) Satanova esence je tedy spojena s žárem a vznětlivostí – je jako oheň, jenž vzdoruje klidnému Božímu řádu, planoucí hněvem a nepokornou pýchou.

Skrytost pojmu „džin“ (جن) a tajemství noci

Slovo džin v arabštině nese význam skrytosti a utajení. Vychází z kořene žanne (جَنَّ), znamenajícího „skrýt, pokrýt“. Stejný kořen nacházíme ve výrazu žannahu al-lajl – „noc ho pokryla“, tj. zahalila. Džinové jsou tak s povahou svého jména neviditelní, skrytí lidským zrakům, podobně jako noční tma něžně přikrývá krajinu a vše ukrývá v jejích hlubinách. Tato záhadná bytostná tajemství mají svůj půvab – a stejně poeticky bývá i lidské srdce se svými hlubokými, skrytými komnatami označováno slovem žinán (جنان). Výraz žinán doslova odkazuje k útrobám ukrytým jako zahrady, ale v přeneseném významu znamená „srdce“ či „duše“ – to, co je ukryté v nitru člověka. Lidské srdce je tak v arabské poetice přirovnáváno k noční zahradě plné nevyřčených tajemství, která jsou očím neviditelná.

Korán nám poodhaluje roušku tohoto neviditelného světa. Vypráví, jak se jednou skupina džinů sešla, aby naslouchala recitaci Koránu. Byli tím, co slyšeli, tak hluboce zasaženi, že pozorně naslouchali až do konce. Poté si mezi sebou řekli: „Vskutku jsme slyšeli podivuhodný Korán, jenž vede ke správné cestě, a uvěřili jsme v něj…“ (72:1–2) Tato událost – kdy neviditelní džinové naslouchají Božímu slovu – ilustruje, že Boží poselství je určeno nejen lidem, ale i éterickým bytostem. Otevírá se zde společná cesta ke světlu, jež spojuje svět nehmotný s lidským: každá duše, ať už patří člověku či džinovi, je vyzývána k hledání pravdy a jasnosti přesahující běžné iluze.

Satan jako bytost z ohně a jeho vliv na stvoření

Satan není žádný loutkář ukrytý za oponou, který by z pozadí neomezeně tahal za nitky lidských osudů. Islám jej popisuje jako duchovní bytost obdařenou svobodnou vůlí. Jako takový patří k džinům, kteří – na rozdíl od andělů – mají možnost volby a nesou odpovědnost za své činy před Bohem. 

Jeho vliv se však neomezuje jen na něj samotného. Korán zdůrazňuje, že síly zla působí jak mezi neviditelnými džiny, tak mezi lidmi. „A tak jsme učinili každému proroku nepřítelem – satany z lidí i džinů; ti si navzájem našeptávají líbivá slova klamu…“ – (6:112) Satan tak má své „spojence“ či přívržence mezi oběma světy – může jít o džiny stejně jako o lidi, kteří podlehli temným silám. Všichni tito „ďáblové“ pokračují v šíření zkázy a sváru. Přesto je třeba podtrhnout: žádná z těchto bytostí nemá absolutní moc člověka k hříchu přinutit. Satan a jemu podobní pouze našeptávají a svádějí– skutečné rozhodnutí vždy leží na člověku a jeho vůli.

Prorok Muhammad (– mír s ním –) výstižně popsal povahu satanských svodů, když varoval před dvěma ničivými vášněmi: „Závist je jako Satan a hněv je jako Satan.“ Závist a hněv v nás totiž rozněcují tytéž síly, které stáhly Satana do zatracení – zaslepují rozum a zatemňují srdce. 

Další jména a tituly Satana v arabské tradici

Arabská terminologie nabízí několik výrazů spojených se Satanem, z nichž každý odhaluje další rozměr jeho duchovní podstaty a pádu:

• Iblís (إبليس) – Toto jméno souvisí se slovesem ablasa (أَبْلَسَ), nesoucím význam upadnout do zoufalství a ztratit naději. Iblís je ten, „jenž propadl zoufalství“ – po svém hříchu totiž zůstal oněmělý lítostí a pochopil marnost svého vzdoru. Jméno Iblís tedy  připomíná zoufalou lítost a beznaděj, které jsou údělem každého, kdo se vzdálí Božímu milosrdenství.
• ar-Ražím (الرجيم) – Epithet, který bývá k Satanovi připojován, často překládán jako „odvržený “ či „vypuzený“ – označuje toho, kdo je navěky vyhnán z kruhu dobra a z blízkosti Božích vyvolených. Satan je ar-ražím kvůli své pýše a závisti – vyloučený ze společenství andělů a spravedlivých.

Tato slova – Šejtán, Džin, Iblís, ar-Ražím – společně tkají tapisérii příběhu o záhubě způsobené vlastní pýchou a vzdorem. Vykreslují postupný duchovní úpadek bytosti kdysi zbožné, která podlehla emocím oddělujícím od Dobra: pýše, hněvu, závisti a vzpouře. Zároveň jsou varovným mementem pro nás: i člověk může těmto vášnivým temnotám propadnout a ocitnout se dočasně „daleko“ od proudu Boží milosti.