Podstata uctívání

Arabský termín ʿabd (عبد) jazykově znamená „otrok“ ve smyslu podřízenosti a oddanosti. Vyjadřuje postoj bytosti, která se zcela odevzdává vyšší vůli a autoritě. Zajímavým dokladem původního významu je staré úsloví, jež říká, že „cesta je muabbad(é)“ – tedy doslova vyšlapaná a udupaná mnoha kroky, podmaněná a pokorná. Tento výraz nese konotace stavu, kdy se něco stává poddajným a přijímá své určení.

V koránském kontextu však termín ʿabd vyjadřuje základní podstatu každého stvoření – univerzální stav, který spojuje hvězdy, zvířata i lidstvo v harmonickém řádu vesmíru. Jak uvádí Korán:

„Žádná bytost na nebesích ani na zemi nepřichází k (Alláhovi), Milostivému, jinak než ve stavu ʿabd.“ (19:93)

Je nezbytné pochopit, že tento výraz neznamená otroctví v utlačujícím smyslu, jak jej známe ze zkušeností dějin, ale spíše poukazuje na naši přirozenou podřízenost zákonům, které řídí celé stvoření. Náš status jako ʿabd tak odhaluje, že žijeme v souladu s božským řádem, jenž rozsáhle objímá vesmír a dává každé bytosti její místo a účel.

Přechod od pouhé existence ke svobodné oddanosti

Uvnitř této přirozené podstaty spočívá síla svobodné vůle. Každý, kdo se rozhodne překonat obyčejnou existenci a vědomě přijmout vyšší smysl života, prožívá hlubokou proměnu. Tento vědomý akt oddanosti se nazývá ʿibáda (عبادة) a vyjadřuje dobrovolné a upřímné uctívání. V kontrastu k nucené podřízenosti vyplývá ʿibáda ze srdce, z uvědomění si existence Stvořitele a touhy nalézt k Němu cestu.

Dalším pojmem, který tento duchovní stav charakterizuje, je ´ubúdijja – výraz popisující stav člověka, který se z lásky a úcty zcela odevzdává svému Pánu. Tento termín implikuje absolutní pokoru srdce i těla; duše se sklání před Boží velebností a uznává, že veškerá moc a důstojnost náleží pouze Jemu. Právě tímto uznáním se paradoxně rodí skutečná vznešenost.

„Já jsem nevytvořil džiny a lidi, leda aby Mě uctívali.“ (51:56)

Tento verš není příkazem slepé poslušnosti či zavedením rigidní hierarchie – je to výzva k osobnímu, promyšlenému rozhodnutí každého jedince. Znamená to, že jsme vyzváni pozvednout se z původního stavu ʿabd – stavu, který definuje základní podstatu stvoření – do stavu ʿábid, tedy vědomého uctívání, kdy náš život zasvěcujeme morální integritě a hluboké oddanosti.

Stvořitel o takových lidech promlouvá jako o „Mých bytostech“ či „Mých služebnících“. V Koránu jsou popisováni následovně:

> „Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně kráčejí zemí, a když jsou osloveni pošetilými, odpovídají: ‚Mír s vámi!‘ …   > jsou to ti, kteří noc tráví v uctívání svého Pána …   > a ti, kteří při vydáních svého majetku nerozhazují ani neskrblí, nýbrž volí střední cestu …   > a ti, kteří vedle Boha nevzývají žádná jiná božstva, nezabíjejí ani jednu duši …   > a nesmilní …   > a ti, kteří nevydávají křivá svědectví …   > a když míjí marnost, činí tak s ctihodným odstupem …   > a ti, kteří k připomenutí znamení svého Pána neztěžují své srdce lhostejností.   > A ti, kteří se modlí: Pane náš! Daruj nám manželky a potomstvo, ať u nich najdeme útěchu a učiň nás vzorem pro ty, kteří Tě uvědomují.‘“ (25:63-76)