Etymologické kořeny jména „Alláh“

Z jazykového hlediska existují různé teorie o původu slova Alláh. Někteří filologové soudí, že jde o slovo prvotní (neodvozené), vzniklé „samo o sobě“ pro označení jediného Boha. Jiní – mezi nimi například slavný gramatik Síbawajh – však zastávají názor, že Alláh je odvozeninou. V tomto pojetí vzniklo slovo Alláh spojením určitého členu al-(„ten“) se slovem iláh („bůh“), tedy z výrazu al-iláh, který se v běžné mluvě semknul v podobě Alláh ve významu „Ten Bůh“ čili „jediný pravý Bůh“. Tato teorie je podpořena skutečností, že obdobné jméno Boha existuje i v příbuzných semitských jazycích – např. v aramejštině Aláhá (אלהא) nebo v hebrejštině Eloah (אלוהּ).  Jméno Elohim se v arabských překladech Bible překládá jako Allah, protože představuje tradiční označení Všemohoucího Boha u arabsky mluvících Židů i křesťanů. 

Mnozí učenci se pokoušeli odvodit jméno Alláh z určitých slovesných kořenů, které by odrážely podstatu Boží. Pokud by tedy Alláh bylo odvozené jméno, často se zmiňují následující možnosti:

• z kořene ʾa-la-ha („uctívat“) – pak by Alláh nesl význam „Ten, kdo jedinečně zasluhuje uctívání“. Tento výklad odpovídá skutečnosti, že iláh znamená obecně „bůh/božstvo“, zatímco s určitým členem al-iláh označuje jediného Boha hodného uctívání, z čehož vzniklo právě jméno Alláh.
• ze slova taʾallaha („oddávat se [bohu]“) – tj. prokazovat náboženskou oddanost. Takové chápání se odráží i v klíčovém monoteistickém vyznání víry „lá iláha illá-lláh“ (لَا إِلٰهَ إِلَّا ٱللَّٰهُ, „Není žádné božstvo hodné uctívání kromě Alláha“), které vyjadřuje výlučnou oddanost jedinému Bohu. Někteří lingvisté uvádějí, že s tímto kořenem souvisí i význam “být upokojen a oddán”, neboť srdce nalézají klid v připomínání Boha.
• z kořene wa-la-ha („být ohromen, fascinován, planout láskou“) – tento výklad zdůrazňuje moment, kdy je lidská mysl naplněna úžasem při rozjímání nad Jeho stvořením. Slovo walaha implikuje i intenzivní cit podobný lásce dítěte k matce. 

Alláh v předislámské Arábii a mylné tvrzení o „bohu Měsíce“ 

Na rozdíl od některých běžných mýtů není jméno Alláh spojeno s žádným nebeským tělesem – ať už jde o Měsíc či jinou planetu. Představa, že Alláh byl původně měsíčním bohem Arabů postrádá podporu v islámské tradici či klasické arabské literatuře. 

Naopak, ještě před příchodem islámu do Arábie byla víra v Alláha jako v Nejvyšší bytost pevně zakořeněná. Mezi mnoha božstvy uctívanými v té době byl Alláh vnímán jako stvořitelský Bůh, vládce a udržovatel celého vesmíru. Arabští pohané uznávali Alláha za Nejvyššího pána a své modly – například bohyně al-Lát, Manát a al-ʿUzzá – považovali spíše za prostředníky či "dcery Alláha" než za bytosti Jemu rovnocenné.

Odborné studie dokládají, že pro předislámské Araby nebyl Alláh jen jedním z menších božstev. Vnímali jej jako Nejvyšší princip, ke kterému se obraceli se svým uctíváním. Korán tuto skutečnost potvrzuje, když uvádí slova pohanů: „My jim [těm modlám] sloužíme jen proto, aby nás přiblížili k Alláhovi.“ (39:3) Tímto veršem je jasně patrné, že Alláh byl uctíván v nejvyšší roli, byť s pomocí prostředníků, kteří měli napomoci lidem v jejich duchovním propojení s Ním.

Tento koncept Nejvyššího Boha byl hluboce zakořeněn i v arabské poezii a ústní tradici. Již proslulý předislámský básník ʿAntara ibn Šaddád al-ʿAbsí ve svých verších zmiňuje Alláha způsobem, který potvrzuje Jeho nadřazenost nad celým stvořením. V jedné pasáži ʿAntara chválí statečné jezdce svého kmene slovy: „Nechť Alláh nikdy neoddálí od mých očí tyto vznešené bojovníky – jsou to lidé, když se pohybují na zemi, ale džinové, když nasednou do sedel!“

Básník tím živě líčí jejich téměř nadlidskou odvahu, přirovnávaje je k mýtickým džinům, přičemž své přání rámuje invokací Alláha („nechť Alláh nedopustí, aby…“). I tento pohanský hrdina vzývá Nejvyšší moc, jejíž požehnání si žádá pro to, co považuje za cenné a vznešené. Tento a mnohé další příklady ukazují, že pojem Alláh jako univerzální Stvořitel a Pán byl Arabům znám dávno před nástupem islámu – i když tehdy vedle Něho uctívali i nižší božstva.

Sám koránský text potvrzuje tuto skutečnost, neboť jednoznačně zakazuje uctívat slunce či měsíc a naopak nabádá k uctívání jejich Stvořitele:

„Mezi Jeho znamení patří noc a den, slunce a měsíc. Neklaňte se slunci ani měsíci, ale klaňte se Alláhovi, který je stvořil, jste-li to právě Jeho, koho uctíváte.“ (41:37)