Mnohostranný význam „Ad-Dín“

Arabský termín Ad-Dín nese hluboký a mnohovrstevnatý význam, který přesahuje pouhou definici rituálu. Vyjadřuje princip reciprocity, jež je vystižen v arabském rčení: „كما تَدِينُ تُدان“ – tedy každý nese dluh, za který bude souzen podle svých činů. V přeneseném smyslu nám tato víra připomíná, že planeta, do její péčež nám byla svěřena, je zároveň i zrcadlem našeho jednání; budeme hodnoceni za to, jak s ní zacházíme a jak se stavíme k sobě navzájem.

Právě z tohoto důvodu je v Surě Al-Fatiha Alláh oslovován jako Máliki Jaumi Ad-Dín – tedy Vládce, či Krále dne Soudného, což podtrhuje absolutní spravedlnost a odpovědnost, jež plynou z našeho vztahu k Bohu a stvořenému světu.

Dín dále znamená cesta a v islámském pojetí představuje božsky ustanovený způsob života, který vyživuje každý aspekt lidského bytí. Korán zdůrazňuje osobní přijetí této cesty a upřímnost úmyslů, které předcházejí skutkům, a proto : „Nebudiž žádného donucování v Dínu.“ (2:256)

 „Vy máte svou cestu a já mám svou.“(109:6)  Lakum Dínukum wa lije Dín -  لَكُمْ دِينُكُمْ وَلِيَ دِينِ 

Je zajímavé, že původní význam západního termínu „religion“ (náboženství) měl podobnou hloubku. Latinské „religio“ neoznačovalo pouze rituální praxi, ale také hluboký respekt a povinnost vůči posvátnému.

Učenci uvádějí dva možné kořeny:

• „Religare“  (svázat, propojit) – vyjadřuje duchovní spojení mezi člověkem a Bohem.
• „Relegere“ (číst pečlivě, přemýšlet) – zdůrazňuje zaměření na hluboké poznání a rozjímání. 

Obě tyto dimenze se setkávají v Božím zjevení, jež nás směřuje k celistvému vnímání Jeho slov. Jak praví Korán:

„Tato je Kniha, kterou Jsme ti zjevili, plná požehnání, aby přemýšleli o jejích znameních, a aby rozumní lidé přemítali.“ (38:29)

Tento verš zdůrazňuje, že Boží poselství oslovuje ty, kdo hledají pravdu nejen skrze duchovní spojení, ale i prostřednictvím pečlivého čtení a hlubokého zamyšlení. V této jednotě se otevírá cesta k božskému poznání a moudrosti, která nás vede k porozumění a k opravdovému požehnání.

Korán vystihuje tuto univerzální výzvu k vedení: „On učinil zřejmými základní principy [Dínu], které přikázal Noemu, které jsme ti zjevil (Ó Muhammade) a které jsme ustanovili pro Abrahama, Mojžíše a Ježíše: ‚Postupuj podle toho, co ti bylo přikázáno (Aqeemu ad-Dín), a nedopusť, aby mezi vámi vznikly rozpory." (42:13, Tafsír at-Tabarí)

Toto společné dědictví přesahuje jazykové hranice. Duch islámu, zakořeněný v arabských slovech „aslama“ a „salama“, vyjadřuje dobrovolné přijetí, důvěru a mír.

Podobné koncepty lze nalézt v dalších duchovních tradicích:

• Řecký termín „pistis“ – vyjadřuje pevnou víru založenou na poznání a vděčnosti.
• Hebrejský výraz „emunah“ – označuje hlubokou důvěru a oddanost vůči Božskému.

Ať už je vyjádřen jako dín, religio, pistis nebo emunah, každý z těchto pojmů ukazuje na univerzální lidskou touhu spojit se s něčím, co nás přesahuje – na pouto s Božským, založené na osobním vhledu, důvěře a radosti z objevování cesty.

Přijetím tohoto sdíleného dědictví vzniká prostor pro dialog, který přesahuje jazykové a kulturní hranice a sjednocuje nás v upřímném hledání moudrosti, vděčnosti a duchovního poznání.